Tenkrát v Jizerkách…

V české kotlině, jež se sklání luční českou tabulí, se záhy mění v pahorkatiny a vrchoviny. Čím dál víc stoupají, až dojdou do mocných hor, které tvoří hranice naší země. Jsou to přírodní celky, na které v e střední Evropě zůstává rozum stát. Mnoho ledovců našlo cestu do české tabule, ale totálně změnili ráz krajiny. Z tajgy jehličnanů se staly smíšené lesy, kde převládají bučiny. Jizerské hory a Krkonoše jsou porostlé význačnou a jedinečnou florou severních krajů. Je to jedna z nejkrásnějších krajin v České republice a rozhodně doporučuji se tam podívat. A právě do těchto krásných míst směřoval náš turistický kurz. 

Obtěžkáni batohy a krosnami jsme se vypravili k nádraží v Mimoni a do Jablonného v Podještědí. Věřím, že nádraží bylo přeplněné k prasknutí, kdežto naše malé nádražíčko v Jablonném zelo skoro prázdnotou. Deset tváří nastoupilo do vlaku, který pomalu odsupěl l ke svému cíli, k Harrachovu. Probírali jsme mnoho věcí bezvýznamných, které už si nikdo nepamatuje, protože klíčový je ten okamžik, kdy si to člověk chce říct a nedbá na budoucnost zachování. 

Vláček po milionu zastávek „dosupěl“ až do Harrachova. Malé nádražíčko vlastně jen z betonu jistě nebylo připraveno na skoro třicet lidí. Nádražní budova byla na druhé straně cesty. Bez dalších okolků jsme se dali na cestu. Malá lesní pěšina se rázem změnila na docela dobrou asfaltku. Cesta neubíhala špatně, jen batohy nás nepříjemně škrtili. 

Všichni byli zabráni, buď do sebe, nebo do hovoru. Honza Kotyza pustil nějaké trampské a folkové písničky, takže u naší skupinky bylo veselo. Každé dva kilometry jsme museli zastavit a čekat na ostatní souputníky. Ušli jsme devět kilometrů a pak přišla osada Jizerka. 

Vystoupili jsme z lesa. Otevřela se veliká mýtina a na ní stálo asi třicet docela pěkných chalup a domů.  Bylo naštěstí vidět, že toto místo neprošlo komunistickou architekturou, protože polovina z nich byly zachovalé Roubenky. Bylo to utajené místo, kde ještě alespoň polovinu slova měla matka příroda. Kolem táhla severská horská tajga. Končilo sice léto, ale teploměr ukazoval sotva 6 stupňů! Ne nadarmo je toto místo nejchladnější v celé naší republice. Bylo velmi chladno a nám nezbylo nic jiného, než rychle najít chatu, kde jsme měli přenocovat. Ukázal se však menší problém. Chatu jsme viděli všichni na fotkách, ale o její přesné poloze jsme pojem neměli. S trochou štěstí a mapami.cz jsme však k jedné z největších roubenek v osadě přeci jen došli. Jmenovalo se to tam Stará Pila. Před ní byl most a za ním bývalá terasa se stoly a židlemi. Unavení jsme odhodili krosny a odpočívali o něco opření. Byly nám řečeny pravidla, za kterých můžeme nocovat a rozdělen spací pořádek. Byl jsem přidělen k Albimu Pokornému, Ondrovi Týkalovi a jeho jmenovci Vávrovi. Donesli jsme si věci do pokoje a roztáhli se na postelích. 

Asi hodinu a půl na to jsme šli na malou procházku. Unaveně jsme se vyhrabali z postelí a vyrazili jsme. Prošli jsme částí tajgy a pak spatřili malebné Vodopády. Byly obdivuhodné jako voda v řece. Měla kávovou barvu. Po krátké pauze jsme vyrazili na nedaleký vrch Bukovec. Sychravý den jsme zakončili krásným výhledem z kopce. Krásná tajga se před námi rozprostřela v celé své kráse. Táhla se mnoho kilometrů daleko. 

Brzy na to jsme se vrátili do chaty. Pak následovala večeře. Po ní jsme byli rozděleni do skupinek a vypracovávali jsme pracovní list. Ten jsme udělali a pak následovala večerka. 

Druhý den ráno jsme po snídani vyšli na další cestu. Šli jsme červenou hřebenovkou přes skalní útvary Jelení stráň a Pytlácké kameny, kde podle pověsti přebýval pytlák Heinrich. Přes rozcestník Předěl jsme se napojili na modrou a posléze na žlutou. Sešli jsme po ní do malebného údolí Hájeného potoka. Bylo až obdivuhodné, jak bystřina překonávala překážky v podobě balvanů, jak se čeřila a dělala kaskády. Voda byla sice čirá, a přesto hnědé dno zbarvilo vodu do hněda. Bystřina se z krajin hor rozlévala do údolí, v němž skončí život potoka v jiné řece. Procházely jsme komplexy kaskád a vodopádů. Byl to pro mě snad nejlepší zážitek. Pořád v tom lese byla ta magická příroda, kterou mnozí zbytečně ničí, jiní si ji váží a dělají pro ní maximum a věnují se jejímu chodu. Vycházel jsem jen velmi nerad s této eufemické krásy dravé přírody. Prošli jsme Bartlovou boudou na Chatu Hubertku a z ní do chaty Piktych, která měla být na dvě noci naším domovem. Za celý den s krosnami jsme ušli 18 kilometrů převážně kopcovitého terénu! 

Byl to poměrně pěkný baráček obarvený žlutou omítkou. Nade dveřmi byl název chalupy. Přede dveřmi byly stoly s lavičkami. Co se týče interiéru, tak to nebylo nijak hrozné. Wi-fi připojení tam bylo, sporák, trouba a varná konvice s ledničkou též byly k dispozici, což nám stačilo. Bylo tam sedm pokojů a na třicet postelí. Ti nejvyšší z nás měli trochu problém s dveřmi, protože opakovaně vráželi do jejich futer, ale to byl jediný emblém, co tam byl. Odpočinuli jsme si, převlíkli postele a hodinu na to jsme se vydali na návštěvu místní samoobsluhy a poté do restaurace U Zeleného Stromu. Asi šest nás bylo v onom podniku, když jsem oknem zahlédl kluky od nás, jak se vraceli z restaurace. Já osobně jsem si koupil pár sušenek a kondenzované mléko Jesenka, a kluci nesli každý dvě přeplněné tašky plné brambůrek a jiných pochutin.  

Po večeři jsme se vrátili z podniku do chaty. Po krátké pauze jsme se sešli v kuchyni, která sloužila též jako společenská místnost a jednali jsme o akademii, o sponzorech, o jednotlivých tématech apod. 

Na závěr přišel pracovní list. Skupinky, do kterých jsme byli rozděleni na začátku pobytu, byly zachovány. Udělali jsme ho a šli spát. Zítra nás čekal hřeb kurzu. Výšlap na nejvyšší vrchol Smrk! 

Jenže od rána prší. Je takový unavený den. Mlha vládla horám, zima přituhla a stále pršelo. Naštěstí něco po jedenácté, přestalo pršet a tak jsme vyrazili. Jenomže po cestě na Hubertku začalo zase pršet. Podařilo se nám tam dojít, a pak, jsme ujednávali, co dál. Učitelé se rozhodli pro rozdělení výpravy. Jedna by šla na Smrk, druhá k Obřímu Sudu, ale 14 kilometrů dlouhou oklikou. Jedenáct z nás se rozhodlo jít na Smrk. Byli to lidé, kteří na to měli stavěné tělo. I tedy vyrazilo nás, třináct statečných-jedenáct studentů a dva učitelé-vstříc vrcholu Smrku. Hned začátku cesty, někteří z nás nestíhali naše tempo, takže jsme mnohokrát zastavovali. Měli jsme jít jednou štěrkovou cestou, jenže ta byla zaplavená. Ani to nás neodradilo. Šli jsme lesem podél rozvodněné cesty. Později jsme se dostali na schůdnou cestu a za dvacet minut jsme stáli na vrcholu. Nemohli jsme se však dlouho zdržet, abychom “nevytuhli”, a tak jsme šli rychle dolů. Bohužel nás čekala ještě poslední překážka, rozvodněné cesty. To byla přímo bystřina, jež stékala z plochých kamenů dolů. Za hodinu jsme byli u Streitova Obrázku. Pak již cesta byla klidná, šli jsme po serpentině k Hubertce. Tam jsme se dozvěděli, že druhá polovina je již na chatě. Sešli jsme dolů k Piktychu. Po našem návratu přestalo pršet. 

Po několikahodinovém odpočinku jsme vyrazili do podniku, kde jsme byli o den dříve. Samozřejmě neobešlo se to bez návštěvy Samoobsluhy ve městě. Seděl jsem na stejném místě, jako o den dříve a znovu jsem viděl kluky, jak zase si nesou dvě tašky proviantu na večer. Přišlo mi to až neuvěřitelné, kolik kalorií do sebe ten večer dostali, protože ráno se vraceli s prázdnýma rukama. 

Dnešní den nebyl žádný pracovní list, domlouvali jsme se na akademii. Mělo to úspěch. Vše potřebné jsme projednali a shodli se. Po té jsme šli spát. 

Ráno nám Vojta Šír předvedl svůj neobyčejný kuchařský um. Připravil  pro celou třídu výborné palačinky. Opravdu nikdo z nás snad lepší nejedl. Po této výživné snídani jsme si sbalili věci a odešli jsme z chaty Piktych. 

Navštívili jsme slavné lázně Libverda a jeden ze skvostů Jizerských hor postavený lidskou rukou-Františkánský klášter v Hejnicích. Byl opravdu impozantní. Po bedlivé prohlídce jsme na místním nádraží nasedli do vlaku a odjeli zpět do našeho města Mimoně. Celou cestu jsme si o kurzu povídali jako o krásném zážitku. Vystoupili jsme na jednotlivých vlakových nádražích a rozloučili jsme se s ostatními. 

Ještě mám menší dodatek-o den později bůhvíproč polovina třídy chyběla. 

Zaznamenal Petr Krob, žák kvarty