Duke of Edinburgh’s Award neboli DofE je celosvětově uznávaný program pro rozvoj mladých lidí, který byl založen v roce 1956 princem Philipem, vévodou z Edinburghu. Tento program je určen pro mladé lidi ve věku 14 až 24 let a nabízí jim příležitost rozvíjet klíčové dovednosti.
Program je rozdělen do tří úrovní: bronzová, stříbrná a zlatá, přičemž každá úroveň vyžaduje od účastníků splnění aktivit v rámci čtyř základních sekcí: dobrovolnické činnosti, fyzické aktivity, rozvoj dovednosti a expedice. Pro zlatou úroveň je navíc požadován rezidenční projekt.
Dnes Vám budu vyprávět o naší ostré expedici, které se zúčastnili naši žáci Aneta Krejčíková, Barbora Samšiňáková, Ela Mojžíšková, Evelin Rampasová, Honza Koreček, Ondra Cabaj, Vojta Crha a Péťa Krob za doprovodu paní učitelky Mgr. Markéty Nolové a jejího psa Waldena a pana Mgr. Tavody.
Naši cestu jsme začali 13. 6. 2024 na mimoňském vlakovém nádraží, odkud nám v 7:20 jel vlak do Děčína. V České Lípě do našeho vlaku přisedla Markéta Nolová spolu se svým krásným psem Waldenem, který nás celou cestu doprovázel. V Děčíně jsme přestoupili na rychlík Labe, který nás dovezl na pražské hlavní nádraží. Tam jsme si museli pospíšit na vlak do Českých Budějovic. Dlouhou cestu jsme si zkrátili povídáním, hraním na kytaru a psaním básní. Péťa dokonce složil dvě básně i jedné spolusedící slečně. Jedna byla bez jména a druhá se jmenovala ,,Taška s em‘‘. V Českých Budějovicích nás čekal přestup na místní vlak do Nové Pece.
Do Nové Pece jsme přijeli odpoledne a hned jsme vyrazili hledat nouzové nocoviště pod Plešným jezerem. Navigoval jsem já a trochu pomáhal Péťa. Počasí nám naštěstí vcelku přálo. Walden, pes expedice, si cestu zpříjemnil koupáním ve zdejších potocích. Asi po sedmi kilometrech jsme dorazili na nocoviště. Postavili jsme stany a natáhli hamaky. Nastal čas večeře. Proto jsme vytáhli vařiče a začali vařit jídla, která jsme si přivezli z domova, nebo instantní jídla z pytlíku. Potom jsme hráli různé hry a následovalo zpívání s kytarou, kterou s sebou vzal Ondra. Zpěv šel nejlépe panu Tavodovi, který si to opravdu hodně užíval. Večer kolem 22. hodiny, kdy se už všichni chystali spát, si holky chtěly přesunout hamaky pod přístřešek, pod kterým létalo o něco méně malých otravných mušek než venku pod stromy. Uvelebil si i pes Walden, který spal na svém milovaném koberečku, který mu vzala s sebou paní učitelka. Walden ale během noci štěkal, takže ten, kdo se vyspal, měl veliké štěstí.
Druhý den ráno jsme si dali rychlou snídani, nabrali jsme si vodu z místního potoka a celkově jsme se připravovali na denní trasu, která činila 17 km. Po snídani jsme utekli z nocoviště, protože nás štvaly mouchy, kterých bylo ráno snad ještě víc než v noci. Nyní nás čekalo velké a náročné stoupání na nejvyšší vrchol Šumavy – na Plechý. Cestou jsme si dali menší přestávku u Plešného jezera. Cesta byla opravdu strmá a náročná, ale všichni se postupně nakonec dostali až na samotný vrchol, odkud byl nepopsatelný výhled. Nemohli jsme však ztrácet čas, a tak jsme vyrazili na náš druhý cíl – Třístoličník, na kterém jsme si naplánovali oběd. Šli jsme dlouhou hornatou pohraniční cestou, která nás zavedla přímo na Třístoličník. Po zaslouženém obědě jsme sestupovali do Nového Údolí, kde jsme měli přespat opět na nouzovém nocovišti. Když jsme se dostali k nocovišti, zjistili jsme, že je zde zase velké množství much. Proto jsme si odhlasovali přesun. No ale kam? Nejdříve nás napadlo přespat na zahradě nějakého penzionu. To nám ale nedovolili. Napadla nás také vlaková zastávka Nové Údolí. Ale nakonec jsme odjeli do Volar s tím, že uvidíme, co bude dál. Po příjezdu na nádraží jsme se zeptali místních a pracovníků železnice, zda nevědí o nějakém místu, kde se dá přespat. Doporučili nám palouk, kterému se říká Dřevěné srdce Evropy, a tam jsme se také vydali. Jakmile jsme dorazili na místo, dohodli jsme se, že budeme spát venku, pod krásným hvězdným nebem. Okolo palouku byl menší statek s koňmi a dalšími zvířaty, což samozřejmě Waldena nenechalo klidného. V noci, když už někteří spali, byl ve Volarech vidět ohňostroj.
Třetí, poslední den naší expedice neměl být náročný. Večer jsme si našli spoj do Budějovic a ráno jsme se podle toho probouzeli. Těšili jsme se na to, že nás čeká jen pár kroků do Volar a hurá vlakem domů. Akorát že vůbec. Pan Tavoda navrhl trasu dlouhou asi 13 km až do Černého Kříže. Koneckonců jsme měli s sebou Petra, který i ten samotný den musel něco ujít, protože měl jako jediný z nás stříbrnou úroveň, takže nám vlastně nic jiného na výběr nezbývalo. Trasa naštěstí vedla lesem a chvíli i podmáčenou loukou, a tak se nám šlo lépe než předešlý den. U Černého Kříže jsme se smočili ve Vltavě. Voda byla příjemně studená, a tak jsme se osvěžili. Koupání si užil taky i Walden, který se po dlouhé době vykoupal v čisté vodě. Po osvěžení jsme už zamířili na vlakové nádraží, kde jsme si rychle uvařili oběd a letěli na vlak do Českých Budějovic. Při příjezdu do Budějovic jsme byli lehce nervózní, protože tento vlak měl zpoždění 15 minut, a tak jsme neměli zaručené, zda přestup stihneme. Naštěstí jsme spoj stihli, a tak nás čekala klidná jízda do hlavního města. Cestou byl opět čas na skládání básní. Petr překvapil další slečnu básní ,,Piková dáma‘‘. Z Prahy jsme pokračovali přes Mladou Boleslav do České Lípy, kde jsme se rozloučili a odjeli domů.
Myslím si, že se naše expedice vydařila. Každý z účastníků si domů odvezl krásné vzpomínky. Zkrátka to byla zkušenost, na kterou nikdo z nás nezapomene.
Vojtěch Crha, kvarta
PS: Noví zájemci se mohou hlásit u paní Černé a pana Tavody do konce září.
