Expedice s překvapením: bronzová výzva po Česku
V rámci cvičné bronzové expedice Ceny vévody z Edinburghu jsme se (třídy sekunda a tercie) vypravili autobusem do Libuně. Cíl byl jasný: 17 kilometrů, 700 metrů převýšení, batohy na zádech, žádný komfort a hodně dobrodružství. A že toho dobrodružství bylo víc než dost!
Program DofE (jak se Cena vévody z Edinburghu zkráceně označuje) není jen o chůzi a potu – je o výzvách, spolupráci, samostatnosti a posouvání vlastních hranic. A právě expedice je jeho nedílnou součástí. Měli jsme si vyzkoušet, jaké to je zvládnout trasu jen s mapou, vybavením a vlastními silami. No, a taky s pomocí učitelů, kteří nás v pravou chvíli zachránili.
Začátek výpravy byl… řekněme „nečekaný“. Skupina dofáků, která měla jít v čele a vést nás, se ztratila hned po několika metrech. Ano, ještě jsme ani pořádně nezačali a už jsme se vraceli kilometr zpátky. Našli jsme se až u kostela, kde nás překvapili tím, že se znovu vydali špatným směrem. Správnou cestu ukázal až pan učitel Tavoda, ještě krátká dějepisná vložka od pana učitele Machálka a mohli jsme jít dál. Cestou jsme se zastavili i pomníku pana Paříka, ale jestli má něco společného s paní Paříkovou jsme se nedozvěděli.
Jakmile jsme nabrali ten správný směr, cesta se proměnila v pohodové putování krásným krajem. Výhled na Trosky byl dechberoucí, počasí parádní – teplo, ale žádná výheň – a nálada výborná. Skoro 40 nás pochodovalo, smálo se, zpívalo, a občas i vřískalo při setkání s přírodou. U pramene jsme se napili vody, která chutnala jako vítězství, zahlédli jsme myšku a jednoho slušně vychovaného hada – užovku.
Oběd byl další z vrcholů výletu – nejen geograficky, ale i kulinářsky. U Alainovy věže jsme rozdělali oheň, postavili stan, zahráli si pár her a začalo vaření. Vařili jsme všichni – na vařiči, na ohni, kdo jak uměl. Tolik různých jídel se sešlo, že jsme klidně mohli otevřít vlastní DofE MasterChef. Vonělo to všude, a chuťově? Výsledky byly různorodé, ale nadšení bylo stoprocentní.
Naši učitelé nás mezitím zasvětili do tajemství zavěšování hamaky (někteří se skoro i naučili z ní nespadnout), a protože den byl opravdu teplý, spustila se u pramene spontánní vodní bitva. Po pár minutách nebyl nikdo suchý – včetně učitelů. Ale smíchu bylo tolik, že mokré ponožky, boty, kalhoty, trička, mikiny i spodní prádlo nikomu nevadilo.
Na závěr nás čekal výstup na vrch Tábor – výživný, ale krásný – a pak už jsme se jen kutáleli z kopce do Lomnice nad Popelkou. Tam nás odměnila zmrzlina, autobus a pocit dobře vykonané expedice.
Byl to den, který měl všechno: chyby v navigaci, výhledy, hady, oheň, jídlo, vodní bitvu a hlavně partu, která držela pohromadě. Všichni jsme si to náramně užili – a teď už víme, že když je krize, stačí najít kostel… nebo pana učitele Tavodu.
