Víte, když je krásný den, tak podle mě není na škodu se projít venku a hlavně v měsíci, který bývá jen málokdy slunečný, ale spíš zasněžený, někdy taky sychravý. Mluvím o Prosinci. Bylo tehdy moc krásně. Slunce svítilo, sice chladně, ale svítilo a potom všude vládne veselá nálada. A právě tento den jsme měli školní výlet. Naše putování vedlo do hvozdnatého srdce Ještědsko-Kozákovského hřbetu, do Kryštofova Údolí.
Na maličkém nádražíčku v Jablonném v Podještědí nastoupilo několik z nás. Projeli jsme asi minutovou tmou, jenž tvořil tunel, který beze sporu patřil k nejdelším v našem kraji.
Místo pohodlného výstupu v Kryštofově Údolí, jsme si zpestřili trasu a vystoupili na nádraží ve vsi Novina, které je proslaveno železničním viaduktem. Dočetl jsem se, že stojí už od roku 1900 a má 14 oblouků.
Bylo sice vidět poslední kousky sněhu, zato ten den mrzlo, což tvořilo problém, že jsme se jen obtížně dostávali do údolí do vesnice. Šli jsme ještě tři kilometry, přes zalesněný kopec do Kryštofova Údolí.
Navštívili jsme muzeum betlémů. Byla v něm zachovalá expozice nejen betlémů, ale i věcí, které používali naši předkové před sto lety. Velmi zajímavá expozice.
Potom jsme šli do nedaleké kavárny, kde jsme posvačili, někteří i poobědvali. Po této zastávce jsem poznamenal výrok z Schelingerovy písně Čas – čas je pán neúprosný. To skutečně byl, protože jsme si prohlédli místní orloj, který vyšel z rukou Josefa Jíry a Martina Chaloupky. Poté jsme se ještě vyfotografovali jako třída u betlému na návsi a rychle odcházeli na vlak. Cestou jsme potkali třídu Primu, která byla také na výletě. Z Kryštofova Údolí jsme odjížděli vlakem do svých domovů.
A co bych dodal? Asi ještě jeden citát z Schelingerovy písně Pohřeb přítele – nechápu, proč všechno končí.
Za třídu Kvarta – Petr Krob
