Ve čtvrtek 2.3. se ve večerních hodinách sešlo 23 žáků na parkovišti za budovou školy. Všichni už jsme netrpělivě čekali na odjezd, ten byl naplánován na 20:30. Naložili jsme si věci do autobusu, k našemu překvapení byl dvoupatrový, někteří v takovém voze jeli vůbec poprvé. Naše výprava se skládala z 12ti žáků kvinty, 10ti žáků sexty, jednoho septimána, 5ti členů rodiny Týkalů, paní Jelínkové a v čele stály paní učitelky Krejčová a Nolová. Spočítali jsme se, zaplatili zálohu za skipas, rozloučili se s rodiči a vyrazili na dlouhou cestu.
První zastávka byla v Praze na Hostivaři, kde jsme nabírali další školu, protože my sami jsme celou kapacitu nenaplnili. Poté jsme jeli dál, mnozí z nás se pokoušeli usnout, někomu to šlo, někomu ne. Další zastávka byla na benzínce, někde před hranicemi, tam jsme dorazili okolo jedné hodiny ráno. Došli jsme si na záchod a pokračovali, čekala nás ještě dlouhá cesta. Poslední zastávka byla v Salcburku, kde jsme měli 40 minut na přestávku. Pak už následovala cesta přímo ke sjezdovce. Na místo jsme dorazili okolo sedmé hodiny. Pokud by vás zajímali nějaké zajímavosti z cesty autobusem, musíte se zeptat někoho jiného, já totiž celou cestu prospal. Většina si stěžovala, že nic nenaspali, mě se z nějakého důvodu povedlo naspat 7,5 hodiny. Ti, kteří usnuli alespoň v poslední rovince se pak probouzeli s pohledem na Alpy.
Jízdu jsme měli za sebou a všichni už se těšili na lyžování. První nepříjemnosti začali se zjištěním, že po těch desíti hodinách jízdy autobusem musíme hned na svah. A co bylo horší? Hotel ještě nebyl k dispozici, tak jsme se museli převlíkat na parkovišti. Nejdříve se to nikomu moc nelíbilo, ale nic jiného nám nezbývalo. Převlékli jsme se, vzali si skipasy, a vyjeli kabinkou nahoru za sněhem, protože k našemu překvapení, tam kde parkoval autobus, široko, daleko ani kousek sněhu. Rozdělili jsme se na půlku, kvinta s paní učitelkou Krejčovou a paní Jelínkovou, sexta s jedním zástupcem septimy jezdila s paní učitelkou Nolovou. Poté jsme konečně okusili rakouský sníh, a byla to vskutku nádhera. Perfektní sjezdovky, skvělé počasí, takové lyžování v Česku určitě nenajdeme, na tom se shodli všichni. Lyžovali jsme skoro až do zavíračky, pak jsme rovnou v lyžařském oblečení odjeli na hotel.
První se do hotelu dostala pražská škola. Když po obhlídce přišly obě naše kantorky do autobusu se slovy: „No, úplně nadšené z toho nejsme, a zálohu platit nebudeme, protože tam není co zničit,“ ve všech nastali velké obavy, kam jsme to vlastně přijeli. Všichni naběhli do hotelu, aby si zabrali pokoje s počtem lůžek, který každé skupince vyhovoval. Musím říct, že já, Kiril a Ondra Týkal jsme měli opravdu štěstí. Byli jsme tři zbylí, co neměli s kým být na pokoji a zbyl na nás osmilůžkový pokoj. Po návštěvě ostatních jsem zjistil, že dokonce i nehezčí a nejmodernější pokoj byl ten náš. Sice jsem asi za dvě hodiny spatřil velké množství krve po celé zdi, vedle které jsem měl postel. Ale s vědomím, jak jsou na tom ostatní jsem si nestěžoval. Když jsme poznali pokoje, doufali jsme, že alespoň jídlo bude dobré, ale to, co jsme dostali na talíř úplně všemu nasadilo korunku. Tvrdé špagety, které plavali v hnědé vodě a nahoře trochu vyschlého „masa“. Den jsme zakončili poradou, a plánem na příští den.
Druhý den jsme začali snídaní v půl osmé, jako každý den. Oproti večeři, byla snídaně dobrá. Každý si mohl vzít housku, toast, bylo spoustu zeleniny, šunky, sýrů. Na každém stole pak byla tamní „Nanuta“, což bylo něco jako námi všemi známá „Nutella“, dále margarín a arašídové máslo. Takhle to vypadalo každý další den. Po snídani se všichni šli převléknout, protože už v půl deváté se vyjíždělo na sjezdovku. Tento den jsme jeli na asi největší areál, který jsme během celého kurzu navštívili. Nejen množstvím a kvalitou sjezdovek, ale i na parkovišti, tam se nacházelo fotbalové hřiště, obchod, heliport i s helikoptérou a přes cestu byl oblíbený Spar. Sníh dole opět nebyl, takže jsme ho spatřili zase až po výjezdu kabinkou. To, co jsme viděli nahoře bylo nepopsatelné. Tolik nádherných sjezdovek, nad kterými se tyčili obrovské hory, které vypadaly jako namalované, a do toho skvělé počasí, které všemu nahrávalo. Poprvé jsme vyzkoušeli i černou sjezdovku, nejdříve se mnozí báli, nakonec ale všichni poznali, že nebylo čeho. Při jedné z cest sedačkou nahoru se nám stala vtipná věc. Naše skupinka, já, Tomy, Anička, Týna, Ondra a Adam jsme nastupovali, a Adam povídá: „hele koukejte na tríček.“ Pokoušel se nasednout na poslední chvílí, a na sedačku se vyhoupnout. To se mu moc nepovedlo, ale i přesto se nevzdával, a i když my jsme měli nohy už skoro ve vzduchu, snažil se na lanovku vyskočit. Ondra začal křičet legendární větu: „STOPPEN BITTE!“ ze které se později stal fenomén. Nakonec jel Adam až další lanovkou. Přišla pauza na oběd. V nádherné, prosklené restauraci dělali jednu specialitu. Jmenovalo se to Pinsa, což byla taková pizza, akorát v obdélníkovém tvaru, a „ozdoby“ nahoře nebyly zapečeny, nýbrž jen tak položeny na těsto s omáčkou. To si dala většina lidí. Co ale překvapilo úplně všechny, byl pomocník číšníků. Byl to robot s obličejem kočky, který rozvážel hostům jídlo, vždy když projížděl, všichni se za ním otáčeli. Po obědě se naše skupina vydala na druhou stranu kopce. Když už jsme se chtěli vracet, abychom včas přišli k autobusu, stala se věc, která nás nakonec docela dost zbrzdila. Nejdříve jsme museli vyjet sedačkou nahoru, když najednou Vojta Šír zahlásil: „ztratil jsem hůlku!“ Takže odjezd k autobusu se nejednal. Hůlka byla naštěstí kousek od sjezdovky, takže dostat se k ní nebyl problém. Nakonec jsme k autobusu dojeli v čas. Měli jsme možnost dojít si do obchodu a něco si nakoupit. Potom jsme už vyrazili na hotel, nebo spíše ubytovnu, jak jsme tomu po včerejšku začali všichni říkat. Dali jsme si večeři, ta byla z těch ostatních asi nejlepší. Po večeří jsme měli osobní volno, až do desáté večerní hodiny, kdy byla večerka.
Třetí den začal stejně. Snídaně a v půl deváté odjezd. Tentokrát jsme poprvé viděli sníh už u autobusu. Vyjeli jsme nahoru a začalo lyžování. Počasí bylo opět nádherné. Jediné, co bylo trošku horší, bylo to, že třetí lyžovací den musí být zkrácený. Dojeli jsme tedy zpět na ubytovnu, převlékli se a šli na večeři. K jídlu jsme dostali řízek s rýží, ano slyšíte dobře, řízek s rýží. Přesně tak, jak to zní, tak to i chutnalo. Pak jsme jen odpočívali a užívali si osobní volno.
Čtvrtý den, opět klasika, snídaně a odjezd. Rád bych napsal, že bylo zase krásně, ale měli bychom opravdu velké štěstí, kdyby nám takové počasí vyšlo každý den. Takže bylo ošklivo. Nejhorší bylo to, že silně chumelilo, a když si člověk nandal brýle, nebylo už vůbec vidět, jestli jede z kopce nebo do kopce. Proto jsme se taky usadili s hospodě a čekali, jestli to přejde. Všichni si dali jídlo. Myslím, že mi všichni dají za pravdu, že bylo skvělé. Někdo si dal sladké, někdo slané. Já společně s Ondrou Blahovcem jsme si dopřáli obojí. Nejdříve jsme si dali výborná žebírka s bramborami a poté i sladkou tečku. A jelikož bylo opravdu ošklivo, sjeli jsme k autobusu a odjeli na ubytovnu. K večeři byl guláš, nebo spíš, něco na ten styl. Hnědá voda, ve které plavalo trochu masa, které ovšem bylo dobré, a pár brambor. Je pravda, že když jsme si k tomu vzali housku, tak se to celkem dalo. Vábně to tedy ale vůbec nevypadalo. A když přišel jeden z pražských učitelů k našemu stolu, podíval se na jídlo a pak se vší vážností pronesl: „hmm, dneska pravej maďarskej“ začali jsme se všichni tiše smát. Po večeři jsme dostali instrukce, jak to bude příští den s odjezdem. V jedné spodní místnosti, žaky nazývané „Luxor“ se nacházel DJský pult a taneční prostor. Josef Chour vzal notebook, a Jenda Jelínek se ujal role DJe. Po diskotéce se šlo spát, bohužel už s pocitem, že nás čeká poslední den.
Pátý den se jelo opět do centra zvané „Matrei“. Tam jsme to už znali, vyzkoušeli jsme si nějaké nové sjezdovky a potom šli na oběd. Bylo sice opět krásné počasí, ale byla docela zima. K naší smůle bylo uvnitř restaurace plno, takže jsme museli sedět venku. Po jídle se uvolnila nějaká místa vevnitř, takže půlka, co se chtěla ohřát zůstala v restauraci, druhá půlka jela dál. Za chvíli jsme volali paní učitelce, že se přidáme. Paní učitelka řekla, že máme jít rychle za nimi, že je to nutné. Vyběhli jsme tedy kopeček, kde čekala naše třída, až na dva žáky. Jenda Jelínek a Vojta Šír chyběli. Dozvěděli jsme se, že si Jenda možná zlomil ruku, zatím nikdo nevěděl, co přesně mu je. Vojtovi naštěstí nic nebylo, ten odjel s Jendou jako doprovod, protože se dokáže německy dorozumět velice dobře. Za což mu určitě patří velký dík! Lyžování tedy pro nás skončilo, to ale nebylo podstatné. Všichni jsme se báli o Jendu, horší bylo, že jsme ani pořádně nevěděli co mu je, a kde je. Když nám ale poslal video z lanovky celý vysmátý, naše obavy dost opadly. Zjistili jsme, kde je a jeli jsme pro něj. Nakonec měl vykloubené rameno, a nalomenou ruku.
Náš odjezd byl nakonec úplně jiný, než bylo plánováno, protože pražská škola si domluvila dřívější odjezd, kvůli tomu, že prý nejsou všichni z Prahy a že by nestihli metro, ale to, že spousta z nás to od školy taky dobrých 40 minut, nikoho nezajímalo. Ostatně, docela dost velká část pobytu se točila hlavně kolem Pražáků. Po cestě domů panovala dobrá nálada, vzhledem k tomu, že se vyjíždělo dříve, nikdo moc nespal. Pouštěli se písničky, tancovalo se, když nás najednou Pražáci okřikli, že máme vypnout světla. To nás docela naštvalo, vzhledem k jejich chování během pobytu, takže jsme vymysleli malou postu. Pustili jsem písničku Jožin z bažin, a větu „žere hlavně Pražáky“ jsme si pořádně vychutnali. První a poslední zastávku jsme měli až v půl deváté u oblíbeného McDonald’s a KFC. Dali jsme si jídlo a vyrazili na cestu, čekalo nás ještě přibližně pět hodin. Pan řidič nám pustil film Sněženky a machři, po něm spousta lidí usnula. Vyložili jsme pražskou školu a jeli zpět do Mimoně. Dorazili jsme okolo půl třetí, vzali si věci, rozloučili se, a jeli se vyspat domů.
Tak skončil výběrový kurz v Alpách. Chtěl bych všem zúčastněným moc poděkovat za skvělé zážitky a za příjemný pobyt. Myslím si, že tento kurz dobře posloužil i jako sbližovací. Ještě jednou velké díky, a doufám, že něco podobného nastane i příští rok!
Za třídu Kvintu, Adam Žatečka