Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu mohou každoročně získat úspěšní absolventi programu DofE. Další ročník ukončujeme i my na Gymnáziu Mimoň. Jednou z podmínek k úspěšnému zakončení programu je i absolvovat takzvanou expedici. Letošními expedičníky byli Barča K., Anička R., Terka S., Petr K., Anička Š., Eliška K., Franta H. a Vojta K. za doprovodu Mgr. Tavody a Mgr. Nolové.
Cestu „Po stopách trampů“ jsme odstartovali ve vlaku ve směru na Děčín dne 7. 9. 2023 někdy kolem 10 hodiny dopolední. Následoval bezproblémový přestup na rychlík do Prahy s vidinou příjezdu do Čisovic kolem půl třetí odpoledne. To jsme však ještě netušili, že nám přípoj do Čisovic v Praze frnkne před nosem. Jelikož spoj na tabulích již nesvítil, vydali se někteří (jako třeba pan učitel) do hlavní haly zjistit čas odjezdu dalšího spoje, zatímco ostatní sledovali odjíždějící vlak do Čisovic, který na nás zřejmě čekal. Zkrátka, nezačali jsme úplně šťastně. Odtud už jsou to však téměř samá pozitiva. Na nádraží měla skupinka možnost seznámit se s trasou a ujasnit si další plány. Další spoj do Čisovic jel o hodinu později, a nebylo tedy třeba panikařit. Na místo jsme dorazili o půl čtvrté a dali se na cestu pod vedením Petra. Záhy skupina předávala mapu dalšímu a zase dalšímu členovi týmu. Po několika zmatených křižovatkách a rozcestích jsme dorazili do Bratřínova, seběhli k řece Kocábě, kterou jsme párkrát přebrodili, a zastavili v osadě Louisiana, kde jsme měli domluvený nocleh. Jenže šerif, náš místní kontakt, zřejmě někde chytal lelky a nezvedal telefon. Skupina neznalá prostředí osady musela rychle rozhodnout, kde bude nocovat. Byl pozdní večer, sedmé září a u řeky byla zima. Naštěstí byla kousek odtud Svojsíkova mohyla, tyčící se nad údolím – ta nám poskytla relativní útěchu ohledně přívětivějších nočních teplot. Výhled to byl nádherný. Západ slunce nás všechny pohltil. Vítr ševelí v listech stromů, pod námi pobublává Kocába a na protějším svahu dovádějí kamzíci. Dali jsme véču, zahráli pár her a šli na kutě. Tedy alespoň někteří. Já a podle všeho ještě Anička Š. jsme v noci oka nezamhouřili. Vážení, takovou klendru jsem naposledy zažil v údolí u přehrady Naděje, to bylo asi 7 stupňů Celsia. Zatímco ostatní si vesele chrupkali, já bědoval nad špatně zvoleným letním spacákem a Anička nad propíchnutou karimatkou.
Ráno ovšem stálo za to. Ticho, zima, mlha a slunce nikde. Ranní ptáčata, případně noční sovy, podle toho, z jakého úhlu se na nás podíváte, jsme k ránu vyběhli na výhled, kde jsme posnídali. O chvilku dříve tu také Petr skládal básně. Ostatní se vypelešili někdy kolem půl desáté a mohli jsme velet k pochodu směr Štěchovice. Zatímco Štěchovická laguna ještě dřímala, my už jsme si pomalu uvědomovali, že nás dnes nečeká původních 15 km, ale rovnou 22. Druhý den jsme totiž měli nocovat v tělocvičně ve Slapech, kde jsme měli místním starostou nocleh povolen. Jenže pan starosta hrál zřejmě někde kulečník, a tak nám celý den nezvedal telefon. A to už známe z prvního dne, tedy skupino změna, je třeba najít nové místo na nocleh. Nenápadnými posunky jsem navrhl vyhlídku Máj. Skupina zapřemýšlela, koukla do mapy a dala hlavy dohromady. Je rozhodnuto, dnes spíme na Máji. Někteří ještě tajně doufali, že než dojdeme na přehradu Slapy, pan starosta se jistě ozve. Neozval. V průběhu oběda ještě pod Slapskou přehradou jsme se všichni okoupali ve Vltavě a nabrali síly na dalších několik kilometrů. Zbytek cesty šel jako po másle. Nedostatek vody nás dohnal k žebrotině u místních, mě rozbolelo koleno a zbytek skupiny vypadal, že před posledním stoupáním na vyhlídku Máj vypustí duši. Já se však radoval. Jít do kopce je s bolavým kolenem tisíckrát lepší než z kopce. Pardon. Stoupali jsme, stoupali, a jak dlouho. Ovšem vážení, kdo jste nikdy nebyl na Máji: to je vám taková nádhera! Akorát zapadalo sluníčko, rozvěsili jsme hamaky, kluci postavili stan a všichni jsme s jídlem v ruce seděli a pozorovali ten zázrak. „Dneska bude krásná letní noc,“ pomyslel jsem si.
Ráno bylo ještě lepší. Nebyla zima, i přestože celou noc krásně svítily hvězdy, ale hlavně, hlavně to ráno. Jo, to bylo ráno. Vltava se ponořila do mlhavého hávu a při východu slunce tu a tam odkrývala a zase skrývala osady, přehradu, ale i celý meandr. Dobré dvě hodiny jsme proseděli s horkým čajem na vyhlídce a koukali, jak celá země vstává.
Závěrečný den nás čekalo rozhodnutí. Jelikož cílem bylo městečko Luka pod Medníkem, měli jsme v zásadě dvě možnosti. Ujít 16 km suchou nohou nebo přeplavat Sázavu a zkrátit si tak cestu na 9 km. Nemusíte hádat, po včerejších 22 km s převýšením, které snad ve středních Čechách ani není možné, nebylo o čem diskutovat. K Sázavě jsme dorazili právě včas. Na protějším břehu zrovna svou zahrádku opečovával starší pár. A co víc, měli před svou chatkou pramici. Náš velvyslanec Petr vše zařídil. Pán nám ochotně nabídl služby převozníka. „To by bylo ale příliš snadné, nemyslíte?“ zeptala se paní učitelka. Anička Š. se ihned chopila příležitosti a odhodlaně prohlásila, že to klidně přeplave. Nakonec jsme tam šli skoro všichni. Pedagogický dozor jako první a následně další odvážlivci. Někteří se však neodvážili, a tak nám alespoň slíbili, že příště se k nám přidají. Na druhém břehu proběhlo rychlé převlékání a honem na vlakovou stanici. Vlak nám přijel za necelou půl hodinu a my jsme byli rádi, že jsme stihli spoj o 2 hodiny dříve.
Naše trampské putování bylo u konce. Zážitků máme všichni víc než dost. Někteří poprvé odhalili krásu čundru, jiní krásy středních Čech. Nosit si na špagátku celý svůj dům, deku a klidně vodu je přeci jen tak nějak relaxační aktivitou, kterou můžu za všechny členy expedice doporučit dalším zájemcům o program DofE. Přidejte se, jde o jedinečnou příležitost, jak posílit tělo i mysl.
Na další putování s Vámi se těší
Mgr. O. Tavoda
