Poznali jsme řeku

Je to půvabná řeka. Stéká z Jizerských hor napojena horskými potoky a říčkou Mumlavou. Stéká do údolí mocná a nespoutaná. Protéká Turnovem, Železným Brodem a Semily, kde jí napájí řeka Oleška. Postupně přijímá řeku Mohelku, Klenici, Zábrdku, Bělou a Kněžmostku. U Staré Boleslavi její cesta dlouhá bezmála 165kilometrů končí, protože odevzdává vodu řece Labi. Tato řeka vám může připadat hodně objevena, ale není tomu tak. Příroda kolem ní skrývá tajemná zákoutí, která člověk hned tak neobjeví. Jen tak neobjeví tajemství hlubin, spadlých stromů a podemletých břehů, kde právě bují život. Tam řeka skrývá své srdce, aby ho člověk svým špatným jednáním nezničil. Mluvím o řece Jizeře a našem výletu na Malou Skálu.

Tento výlet byl naplánován na 25.5-27.5.2022. Jizera nám však nechtěla ukázat své poklady tak lacino. Na tyto dny totiž hlásili déšť. To nás však nemohlo odradit, protože jsme byli natěšení na poslední výlet v tomto školním roce. Náš výlet doprovázela naše třídní, paní učitelka Krejčová s panem učitelem Perglem. Doprovod nám dělali paní Zavřelová a pan Týkal. První den jsme měli jít na procházku pro dřevo, druhý den splouvat Jizeru na raftech a vrátit se koloběžkami, po té na procházku a další den jet domů vlakem.

Ve středu 25.5.2022 jsme dali panu Perglovi své stany, abychom toho netáhli do vlaku tolik a šli jsme na nádraží do Jablonného v Podještědí. Protože jsem na vlakové nádraží přišel jako první, tak jsem čekal na ostatní a byl jsem svědkem nepříjemných situací. Několik z nás si totiž začalo pozvolna rozvzpomínat, co zapomněli doma, co si nevzali a tak volali domů omluvné telefonáty a dožadovali se pomoci rodičů. Pak se chytali za hlavu a hořekovali, kolikrát mi to naši připomínali. Ale to je prostě u každého výletu. Zapomnětlivost je lidská nepotlačitelná vlastnost. Všechny starosti byly vyřízeny příjezdem vlaku, který nás přes Liberec dopravil na Malou Skálu

Vystoupili jsme na nevelké vlakové zastávce a šli jsme na Žlutou plovárnu, která měla být po celý výlet našim domovem. Žlutá Plovárna bylo velice pěkné místo. Byl tam plácek s posekanou travou, a tam jsme měli postavit stany. Netrvalo dlouho a všechny stály. Po rychlé obhlídce města, kde je nejbližší pizzerie nebo samoobsluha, jsme vyrazili na již slibovanou procházku. Hned za Malou Skálou se nám otevřely malebné pískovcové skály. Prošli jsme několika skalními útvary jako třeba jeskyní Matěje Krocínovského, úkryt luteránského kněze vypovězeného z Čech, Kinského vyhlídka nebo sluj Václava Sadovského. Tato Skalní podívaná byla zakončena výšlapem na nedaleký vrch Sokol a vraceli jsme se zpět do tábora. Teprve tehdy nám připomněla paní učitelka, že bychom měli vzít nějaké dříví, jinak si neuděláme táborák. Naštěstí jsme ke konci nalezli posekané březové větve. Byli krásně rostlé, pro táborák jako stvořené. Vojta Šír vzal asi patnáct metrů dlouhé torzo břízy a ostatní vzali klacky a větve. Vyšli jsme z lesa a museli jsme jít ještě 700 metrů po silnici. Já osobně jsem tento zážitek pasoval na “vykrádání lesa“. Skutečně jsme ho docela vykradli, protože jsme měli dřeva, jako kdybychom chtěli pálit ohně na noc o svatém Janovi. Když jsme přišli na plovárnu, společně s Ondrou Týkalem jsme rozdělali oheň. Někteří odvážlivci dokonce skočili do Jizery si zaplavat. Smáli jsme se, byla legrace, vládla dobrá pohoda, jak to má být na každém výletě. Za hodinu jsme se sesedli u ohně. Pan Pergl a ostatní hudebníci z našich řad, začali hrát trampské písničky. Mnoho z nás se přidalo zpěvem a akustika byla parádní. Po konci večerky už jsme byli zavrtaní ve spacácích a chrněli.

Druhý den přišla kýžená Jizera. Většina z nás se plavila na raftech. Výjimku tvořili Týkalovi. Tatínek Ondry, který přijel dopoledne, splouval řeku na kánoi a Ondra na kajaku. Bez obtíží jsme hned na počátku sjeli jediný jez a plavba probíhala v zábavném duchu. Cesta byla krásná. Řeka se klikatila kolem skalního masivu vzniklého za moře. A abychom ještě u moře zůstali, některá z lodí se dala na cestu pirátů a brali rukojmí, kupříkladu nám sebrali paní Zavřelovou.

V duchu Petra Blada a Jacka Sparowa jsme dopluli k hostinci Zrcadlová Koza. Tam jsme se naobědvali a sjeli ten kousek do Dolánek, které byly naším cílem. Z nich jsme jeli koloběžkami asi hodinu a půl na Žlutou plovárnu.

Protože jsme všechno dřevo spálili, šli jsme pro další na skalní vyhlídku Pantheon. Do dvaceti minut jsme byli na vrcholku, odkud jsme měli městečko jako na dlani. Cestou zpět jsme sbírali dřevo a udělali oheň. Náplň večera byla stejná. Zpívali jsme trampské písničky a bylo nám dobře. Teprve po desáté jsme šli na kutě. Řeka šuměla, kytary hrály trampské písně, co víc si přát….

Poslední den byl deštivý. Jen co jsme zabalili stany, začalo pršet. Rychle jsme spěchali na nádraží. Bylo tam víc lidí než obvykle, ale nakonec jsme vsedě dojeli do Liberce. A jako poslední vzpomínka na výlet byla ta, že na nádraží jedna partička oslavovala v kostýmech loučení se svobodou, tak nás vzali mezi sebe a vyfotili jsme se. A to je opravdu poslední vzpomínka na poslední vodácký kurz třídy kvarty jako takové. Myslím, že jsme řeku i místo, kde se klikatí, poznali dobře a také poznali někdy i sami sebe. Sbohem řeko Jizero a já doufám, že se společně nevidíme naposledy.

PS: V pondělí byla bůhvíproč docela zaplněná marodka

Zapsal Petr Krob (kvarta)