Milí návštěvníci webových stránek, líčení (bavíme se o slohovém útvaru) bývá jednou z největších slohových výzev…
Proto bych se s vámi ráda podělila o práce svých terciánů – Radka a Minh (doprovodné obrázky jsou také autorské). Byla by škoda, aby tak povedená líčení zůstala ukrytá v kartách Edupage. Pojďte se tedy společně se mnou vydat do krajiny, v níž se to havraní…
Havraní let
Letěl v hvězdné noci, kde se pod ním rozléhala odumřelá pláň, která viděla hrůzy bitev. Uprostřed pusté krajiny stále neochvějně stál ten mohutný listnatý obr. Ticho obklopovalo krajinu s občasným náporem větru.
Poblíž maličká dívenka položila svazek modrého kvítí na hrob. Třese se jako osika zimou a s mělkým povzdechem vzhlédne k chladným hvězdám, které bezcitně hleděly zpět. Hvězdy, které pro ni byly ty nejzářivější klenoty.
Havraní krajina
Dnes je opravdu zvláštně. Obloha je jako mraky popela, není vidět žádná modrá. Koruny seschlých stromů se ani nehnou. Dlouhý a štíhlý kmen stoupá do výšky, obklopen majestátními, avšak seschlými větvemi. Ztvrdlá smůla stéká z dutin mračícího se dřeva a zatéká pod kůru.
Zelený koberec na loukách zcela vyblednul a jen mírně se ohýbá ve větru. Všichni obyvatelé zdejší krajiny zalezli do svých domů a zahřívají se k sobě přituleni. Začíná být větrno a stromy se ohýbají, jako by snad byly z papíru. Depresivní krajinu zahalil vodní plášť a po suchých stromech začaly stékat proudy sladké dešťové vody. Objevila se mlha, že by se dala krájet, a zahalila krajinu. Lesy a louky jako by zmizely.
Ale stále je z dálky vidět, jak neviditelný silák ohýbá větvě stromů. Vodní střely narážejí do mého okna, jako by to byl štít. Naštěstí já tu mám teplo. Radši půjdu spát, stejně mě v té havraní krajině nic víc nečeká…
