Nikdy na to nezapomenu. Nikdy nezapomenu na poklady, které nám dala příroda shlédnout v tom divukrásném kraji. Nikdy nezapomenu na to, že jsme se vrátili s časem do dob pravěkých, mnoho let před naším letopočtem. Nejen, že jsme poznali památky a přírodu tohoto kraje, ale poznali jsme sami sebe a taky nově příchozí, kteří s námi utvořili kvintánskou partu z Mimoně. Takže, přátelé, vítejte na zbrusu nové lodi a já začnu náš příběh….
Cesta měla vést do Moravského Krasu!
Jednoho pošmourného zářijového dne kolem sedmé ráno se několik z nás sešlo na nádraží v Jablonném v Podještědí, avšak v trochu jiné sestavě, než v jaké jsme se sešli na poslední výlet třídy kvarty. Na nádraží přibyla naše nová spolužačka Anička a z vlaku na nás už mávali Július a Barča. Na dalších zastávkách jsme kromě „starousedlíků“ nabrali i Kristýnu a Julču.
Cesta pro nás začala jednou ztrátou. Honza si vzpomněl, že na nádraží v Jablonném nechal své ukulele. Naštěstí mu ho do České Lípy přivezl jeho otec a Honza si tak mohl oddechnout. Čekalo nás pět hodin jízdy, takže tyto příhody se hodily proti trudomyslnosti.
Až na Kolín, kde byl přestup trošku hektičtější, protože ve vlaku si nebylo kam sednout, jsme cestu zvládli v pohodě. Vystoupili jsme neplánovaně v Brně ve čtvrti Brno-Židenice. To byl trochu problém (rozdělili jsme se před odjezdem totiž na 4 skupiny, podle počtu dní a první skupina měla referovat o Brněnských památkách, které jsme měli po cestě z Hlavního nádraží v Brně, takže o brněnských památkách, kolem kterých jsme ani nešli, takže nemohli referovat. Myslím však, že moc smutní nebyli).
Autobusem jsme se po chvilce dostali k Mariánskému Údolí a odtud jsme mířili pěšky. Malebným údolím Říčky jsme se ubírali přes zříceninu Horákovského hrádku, přes Starou Vápenici a přes několik neznámých jeskyněk, až jsme došli ke Kaprálovu mlýnu, jenž byl nejen penzionem, ale i ekologickým místem a skautskou základnou). Měli jsme spát ve spacácích v učebně, protože se zde pořádaly i ekologické kurzy. Od pana provozního jsme se dozvěděli o posledním majiteli mlýna, Aleši Kaprálovi, vynálezci, jen vynalezl silikonový papír a o jeho osudech za 2.sv. války a za komunismu.
Po večeři jsme měli možnost jít na přednášku zkušeného odchytávače hadů z Brna, panem Romanem Zajíčkem. Všechny nás jeho přednáška zaujala. Vyprávěl poutavě příběhy, co se jemu či jeho kolegům staly. Na závěr nechal kolovat hlavu Aligátora, želví krunýř, ukazoval živého hada, krokodýla i mláďata Slepýše. Po konci jeho strhující přednášky o plazech skupina č.1.dokončila svůj program seznamovací hrou Flaškou a židlovanou. Flaška spočívala v tom, že na koho ukázalo hrdlo či dno lahve, tak tito dva musí o sobě něco říct. Jeden z dvojice zadal druhému úkol, kterým jsme se všichni smáli. Takto pobaveni jsme šli na kutě.
Ráno jsme vstali, posnídali a kolem deváté jsme vyrazili dál. Plán cesty do Křtin navrhla skupina č.2. Cesta vedla přes několik desítek jeskyní. Zastavili jsme se ve dvou z nich, jeskyni Pekárna a Ochozských jeskyních, které však byly pro veřejnost nepřístupné. Šli jsme kolem Hrádeckého rybníka a osady Pod Hrádkem. Jelikož nás již bolela záda, dali jsme si malou pauzu. Pauza nás však docela zachránila, protože nás v lese zastihl déšť. Stromy nás kryly pouze zčásti, takže bylo třeba sáhnout do tlumoků pro pláštěnky. Měli jsme štěstí proto, protože za lesem se rozkládala široširá rovina, která neposkytovala žádné krytí. Bohužel další odpočinkové místo bylo nasáklé vodou a tak jsme poobědvali vestoje. Nikomu to však nevadilo, někteří dokonce trhali poslední špendlíky ze Špendloňů.
Po asi kilometru jsme narazili na vesnici Březina. Člověk by řekl, že je to stejná vesnice, jako těch zbylých 6252, jenže ono tomu tak rozhodně není. Vesnice skýtá technickou památku Vápenická pec, zvonici a dokonce jeden z nejmladších kostelů u nás. Byl postaven až roku 1995 a je zasvěcen Panně Marii Matce Církve.
V Březině jsme doplnili zásoby a šli jsme dál. Vyšli jsme na rozlehlé návrší a my viděli Křtiny, ba dokonce i kostel, ve kterém jsme měli objednanou prohlídku. Z návrší jsme sešli dolů a ve Křtinách začali hledat školu. Bylo to snad poprvé, co jsem rád hledal školu, protože měla být naší noclehárnou.
Až jsme jí našli, rozkládala se na kopci. Byli jsme velmi dobře přijati. Naši menší kolegové si přáli poté, co se dozvěděli, že jsme z Mimoně, se do Mimoně podívat. Jejich přání jsme nemohli vyhovět a tak jsme se odebrali do tělocvičny, kde jsme měli strávit další noc.
Vybalili jsme si spacáky a hned na to jsme mířili do kostela. Protože jsme měli ještě hodinu před prohlídkou, paní učitelky nám dali rozchod na pozdní oběd s tím, že v 15:50 se sejdeme u dveří kostela. Kluci šli na oběd do restaurace a já, jelikož jsem chtěl šetřit rodině na suvenýry odsud, do samoobsluhy. A to byl taky jediný důvod, proč jsem přesně v 15:45 stál u dveří kostela a vyčkával na ostatní. Kromě kamarádky Minh a obou učitelek a mě zde totiž nikdo nebyl. Uplynulo deset minut a nervozita by se dala krájet. Volám kamarádovi, který šel do restaurace těž, kde jsou. Řekl mi to nejhorší, co se dalo. V té restauraci jim ještě nepřinesli jídlo!
Když už bylo pár minut po čtvrté hodině, kdy nám začínala soukromá prohlídka, museli jsme vstoupit dále. Octli jsme se v krásném chrámu. Po zdech se skvěly fresky. Hleděli jsme na překrásný oltář, u kterého stál kněz a dva turisté si s ním povídali.
Teď vám, vážení přátelé řeknu, co nejhorší se může v kostele stát. V mé kapse se na plné pecky rozezněl mobil. Kostely mají velmi dobrou akustiku, což se mi teď moc nehodilo, protože se znělka rozléhala po celém kostele.
Rychle z kostela vybíhám a u dveří potkám kamaráda, kterému jsem volal. Právě tento mobil mě vyzvání. Aspoň někdo přišel, říkám si, ale kde je zbývajících dvacet lidí?!
Ani ti naštěstí na sebe nedali dlouho čekat a za pět minut nás bylo osmnáct. Mezitím jsme se kněze vyptávali na různé zajímavosti o chrámu. Dověděli jsme se, že chrám byl postaven v 18.století v barokním slohu a byl navrhnut Janem Blažejem Santini Aichelem.
Když kněz začal s prohlídkou, doběhlo i zbývajících šest lidí. Prohlídka byla velice krásná. Poslechli jsme si tamní zvonohru, která čítá 33 zvonů, což je největší zvonohra u nás, a kostnici, ve které jsou ostatky 975 lidí! Poté prohlídka skončila a paní učitelky nás vyplísnili za pozdní příchod. Zároveň měla referát druhá skupina na téma chrámu, ze kterého jsme právě odešli.
Po návratu do tělocvičny jsme si dali pauzu a pak nadešly hry druhé skupiny. Jedna byla vědomostní a obsahovala otázky na věci, co jsme viděli či slyšeli. Druhá hra byla poznávací a jmenovala se Nikdy Jsem. Každý člověk řekl, co nikdy nedělal a přihlásili se ti, co už tu věc někdy dělali. Dověděli jsme se o ostatních mnoho zajímavých věcí a po této hře už jsme museli na kutě.
Ráno jsme přišli o jednu z nás. Naše nová spolužačka Anička bohužel onemocněla a cesta pro ni skončila. Po rozloučení s ní jsme si zabalili věci a vydali se na obecní úřad, kde jsme si nechali krosny. My jsme z Křtin ještě neodcházeli, naše cesta vedla do nedaleké, málo známé jeskyně Výpustek.
Ač byla ve stínu slávy svých kolegyní, její historie byla zajímavější než u jiných. Bohužel návštěvu jeskyně-vypustilo-několik z nás. Nevěděli, oč přišli.
Od pana průvodce jsme se doslechli o jejím osídlení před 15 000lety. Žili zde jeskyní Medvědi. Z jejich těl vznikla fosfátová hlína, která zde byla průmyslově těžena za první republiky. Po konci těžby zde byla ukrývána munice a po okupaci roku 1939 se stala z Výpustku jedna z podzemních továren. Na konci války však nacisté zahlazovali stopy po svém řádění a tak do jeskyně dali dynamit. V jeskyni byla zničena skoro veškerá výzdoba. Od roku 1961 sloužil výpustek jako atomový kryt, ale nebyl nikdy využit. Po revoluci si kryt převzala armáda ČR a ta ho vyklidila až roku 2001. Taková znovuobjevená jeskyně.
Po zajímavé prohlídce jsme se vrátili do Křtin a tam si vyzvedli krosny. Naše cesta vede do kempu Tyršova osada v Jedovnici.
Den si přebrala třetí skupina složená vesměs z žen. Asi kilometr za Křtinami nám holky poreferovali o Barončině klekátku, které tu baronka Adelína Offermannová dala postavit na počest svého manžela, který zde zemřel. Další ze zastavení bylo u pomník Ernsta Kreutzera, jeden z pomníků Lesnického Slavína. Zanedlouho jsme došli k Vrbovému rybníku a rybníku Budkovanu. U nich jsme se vyfotografovali. A k cíli zbýval už jen něco málo přes kilometr.
Přivítala nás krásná chatová osada. Na svahu stály malé dřevěné chatky, které měly být po jednu noc naše. Na vrcholku svahu stála dřevěná hospoda, která v sezóně jistě přijímala mnoho lidí. Jelikož bylo po sezóně, byli jsme v kempu sami. V slunečním světle se leskl jako rybí šupina rybník Olšovec.
Rozdělili jsme se do chatek a šli si vybalit. Interiér byl prostě zařízen-jedna palanda a dvě lůžka, skříň a stůl. A člověk nic víc ke svému žití nepotřebuje. Jen, co jsme vybalili, míříme si do města něco málo nakoupit. Zpět se někteří vracejí i se dvěmi igelitkami. Ve městě se klukům stala další příhoda. Vojta Zavřel našel na zemi nevyplněný los. Užuž si ho strkal do kapsy, když přišla matka s brečícím dítětem a začala mu los rvát z ruky. Později se ukázalo, že los patřil dítěti, které ho z ruky vytrousilo.
Navečer nám holky připravili program prošpikován hry z Prima Partičky. Musím říct, že když se spojí skvělý nápad s ještě lepším hereckým výkonem, vznikne něco, čemu by se určitě smáli i borci z Partičky. Každých dvacet vteřin se sálem hospody ozýval hurónský smích, to když někdo z našich komiků pustil do éteru vtipnou hlášku. Poté jsme ještě hádali lidi za plachtou, když dva lidi oddělovala od sebe plachta, ta se pustila a kdo rychleji řekl jméno proti sedícího, vyhrál a bere si ho jako rukojmí.
S dobrou náladou jsme se odebrali do svých chat. Další den ráno se vydáváme dál. Ještě před odchodem z kempu máme ještě jeden úkol. Čtvrtá skupina se rozhodla, že skupiny, jak šli po jednotlivých dnech, natočí filmy a k nim dostala i hlášky. Filmy se budou pouštět na třídnické hodině.
Dali jsme se lány polí kolem vrchu Strážná. Úsek od Jedovnice až do Vilémovic považuji za nejkrásnější úsek na celém pobytu. Asi půl hodiny jsme hledali autobusovou zastávku, ale nakonec jsme jí našli v údolí za Vilémovicemi. Zanedlouho nám jel autobus. Naše cesta vedla k lomu Velká Dohoda, kde jsme měli zarezervován lanový park.
Autobus nám zastavil u Holštejna a odsud bylo k Velké Dohodě, co by kamenem dohodil. Byl pro nás připraven program takový, že jsme si vyzkoušeli lanovou dráhu, poté prohlídku tamní jeskyně Horizont a dobrovolně jsme mohli jet lanovkou. Já můžu mluvit jen o jeskyni, protože jsem se dvou aktivit nechtěl účastnit. V jeskyni byly malé krápníky. Byly první, které jsme na výpravě viděli.
Prohlídka nebyla dlouhá jen desetiminutová. Pak přišlo sjíždění lanovkou. Co sjíždění, to spíš svištění. Věřím, že to přináší neopakovatelné pocity, ale ty nemůžu popsat, protože jsem je nezažil. Poté jsme měli hodinu volna a tu jsme využívali různě- někteří obědvali, jiní točili film, protože lom přinášel autentické prostředí. Majitelé byli dokonce tak hodní, že se uvolili vzít naše krosny do hotelu Macocha napřed autem. Teprve po té jsme zamířili do hotelu Macocha. Samozřejmě po svých, vždyť bez dvaceti kil na zádech a krásnou přírodou kolem sebe se jde líp, ne?
Šli jsme Ostrovským žlebem, až jsme došli do Ostrovu u Macochy. Tam nás zaujala stavba, se kterou bych se setkal v zemi Tulipánů, v Holandsku. Větrný mlýn! Ač se mi nezdálo, že jsme byli na bůhví jakém „vidrholci“, stál zde a čtvrtá skupina o něm referovala. Poté vedla naše cesta krásným jablečným sadem a jen málokdo odolal utrhnutí zralého jablíčka. Za sadem se rozprostírali Jandourkovy závrty. Pak už k Hotelu Macocha zbyl jen kousek. Po chvilce bloudění jsme tam skutečně došli a asi první, čeho jsme si všimli, byla obrovská a rozlehlá propast. Macocha!
Ihned po vyzvednutí krosen a ubytování v chatě jsme šli točit náš film. Tímto tématem jsme se zabavili až do večeře. Pak následovala vědomostní hra a hra Městečko Palermo + další hry z Prima Partičky.
Poslední ráno na Moravě a hřeb celého kurzu. Naším cílem jsou Punkevní Jeskyně a dno Macochy. Věci si vyzvedneme po prohlídkách.
Po třech kilometrech docházíme do osady Skalní Mlýn. Navštěvujeme ekologický dům, kde jsme se naposledy vyfotili. Odtud nám jel minivláček k Punkevním jeskyním. Za deset minut jsme usedli na sedátka a čekali na prohlídku. Náš zájem upoutaly pravé krápníky ve vitríně infocentra. A dokonce jsme se jich mohli dotknout po vyjmutí z vitríny paní prodavačkou.
Přišla prohlídka. Hned po vstupu do jeskyně se ozvaly klapavé zvuky některých fotoaparátů. A bylo proč. S úžasem jsme pozorovali mohutné stalagnáty, které se jako pilastry vinuly kolem stěn. Odpadající voda z krápníků dala vzniknout čirým jezírkům. Byla to jednoduše krása. Jedním z vrcholů prohlídky byl sestup na dně Macochy. Teprve tady si člověk dokáže uvědomit, jak je vlastně nicotný a bezvýznamný oproti přírodě. Pak následoval sestup do skrytu jeskyně, kde na nás čekali lodě. Poslouchali jsme výklad převozníka a zároveň uhýbali hlavami kvůli stěnám. Ještě jsme se zastavili v Masarykově domu a vypluli z jeskyní. Prohlídka skončila.
Naše další cesta vedla k lanovce, která nás zavezla před hotel Macocha, kde jsme poobědvali. Po obědě vyrážíme na naši zatím poslední Moravskou cestu, a sice na zastávku autobusu, ze které jsme o den dřív vyráželi do lomu Dohoda. Tentokrát naše cesta vedla do Blanska na nádraží. Na nádraží jsme dostali rozchod na 2 hodiny, který většina využila na natáčení filmu. Tentokrát jsme přišli včas a nastoupili na vlak směr Kolín. Až na problémy s místy vyšlo vše skvěle. V Kolíně jsme přestoupili na vlak do České Lípy a ten pokračoval přes Mimoň, Jablonné v Podještědí a Liberec. Já a někteří další jsme se odpojili v Jablonném v Podještědí.
Tak a takto výlet skončil. Byl moc krásný a myslím si, že na něj nikdo z nás nezapomene. Cíl se bylo poznat a to se povedlo na výbornou. Byl to náš první výlet na té naší nové neoprýskané lodi. Nalezli jsme mezi sebou řeč i mnoho dobrých přátel. Tak ať ta loď na tom našem moři co nejdéle vydrží.
PS: Konečně jsme pokořili rekord. První den po výletě ve škole, nás přišlo jen devět. Filmy se pěkně zdařili a skrývali nejeden žert. Bylo to prostě moc krásné.